Nedávno mě šéfredaktorka jednoho časopisu požádala o článek na téma „Covid, stres a asertivita“ nebo „Sociální půst a asertivita “ a dodala, že slyšela, že ne vždy se hodí asertivitu používat. Moje první odpověď byla „asertivita se hodí, je to vždy velmi dobrá varianta komunikace, která otevírá možnost jasně sdělit svůj názor s respektem k názoru druhých lidí“. Téma mě zaujalo a článek jsem přislíbila. Času na něj bylo dost.

A jak se asertivita a neasertivita projevuje v době Covidu? V době, kdy komunikujeme hlavně online, kdy už toho všeho máme tak nějak dost a narůstá v nás pocit frustrace úplně ze všeho? Kdy by se asi tak nejvíce hodilo umět otevřeně komunikovat? S respektem k druhým říci, co vlastně potřebujeme? Ihned by nám bylo lépe. Také vyjádřit, co chceme, umět si říci o pomoc, umět také říci „ne“, když je toho hodně… A to všechno je vlastně o asertivitě…Článek jsem měla v hlavě, ještě ho ale napsat.

Ale znáte to, pak přišly jiné povinnosti, onemocněla kolegyně, doma bylo nutné vyřešit některé dlouhodobé věci, také odjet po dlouhé době za rodiči a ukazovalo se, že děti potřebují také svůj čas a že článek napsat bude nad mé normální lidské síly.

Taky Vám to něco připomíná? Něco, co jste slíbili a pak? …pak jste se trápili, jak to dát do pořádku?

A tak jsem si řekla, píšeš o asertivitě, tak to prostě asertivně zrušíš, prostě to odřekneš. Odkládala jsem toto nepříjemné sdělení, zvedala jsem telefon a zase ho pokládala, psala maily a zase je mazala a čas mezitím letěl.

A v hlavě mě letěly přesně ty tři varianty, které má asertivita tak ráda, a o které se opírá, když nám ukazuje, jak vlastně jednáme, jaké scénáře si připravujeme:

Budu hodná (submisivní) holka / hodný kluk

Přeci to nemohu zrušit, co by si pomysleli, musím to zvládnout.  Submisivně se polituji, sáhnu po hrnku kávy a budu se trápit v noci nad článkem, jen proto, abych vyhověla, budu na sebe mít vztek, že mne zase všichni využívají, nikdo mě nechce pochopit. Ráno budu na hranici sil, nepříjemná, protivná na ty, co za to vůbec nemohou.

Budu zlý (agresivní) kluk / holka

Anebo nic nenapíšu a budu se tvářit, že jsme zapomněla, vypnu mobil, ať si myslí, co chtějí.

Pokud budou mít nějaké poznámky, tak se s nimi nebudu bavit. Musí přece pochopit zaměstnanou ženu s mnoha povinnostmi…. Pokud to nepochopili, je to jejich věc, příště, ať si udělají rezervu na jiný článek, který mohou zařadit. Mohu jim ještě říci, že prostě nemají pochopení a určitě plno dalších peprných slov.

Touto komunikací bych asi dosáhla svého, prostě bych článek nenapsala a měla bych klid. Ale co dál, jakmile by opominulo první napětí? Zbyl by z toho určitě špatný pocit. A co by bylo na druhé straně? Rozčarování, určitě by to byla poslední možnost spolupracovat, neslo by se něco o nespolehlivosti, vulgárnosti, namyšlenost.

Agresivní jednání si můžeme dovolit, ale musíme počítat s tím, že moc toho neřeší. Můžeme si ho dovolit tam, kde jsme jednou, kam se nevrátíme, kdy víme, že naše rozhořčení je oprávněné (špatně opravené auto, nevyčištěné šaty apod.) ale má vždy za následek zvýšení naší hladiny adrenalinu, nepříjemné pocity na obou stranách, zlobu, ventil všem nepříjemným emocím. Pozor, ironie je také způsob agresivního chování.

Pokračování článku 11.5.2021

Naďa Štullerová, za ACE Consulting, s.r.o.