Slíbila jsem pokračování o nenapsaném článku a o kritice, kterou jsem očekávala od šéfredaktorky. Článek jsem nestihla napsat a očekávám výtku, kritiku, hubování od šéfredaktorky článku, až jí to na poslední chvíli sdělím.

Navíc současná COVID doba přináší více rozlad, nenálad, podráždění, smutku ale i ironických poznámek a agresivního chování. Častěji se nás poznámky druhých dotknou, trochu jsme ztratili ze své sociální pohotovosti, prostě jsme trochu vyšli z „komunikačního“ cviku.  To všechno vím a přemýšlím, co všechno mohu z té druhé strany slyšet, co všechno by mi mohla šéfredaktorka říci? Hlavou se nám honí plno peprných výrazů ale i jasných kritik.

„Jste nespolehlivá, to jsem si mohla myslet, tak to by teda nešlo, to je naše poslední spolupráce…“

„Kdyby se takto choval každý“…

„To jste mě zklamala…a co naši čtenáři.“

Většina z nás, když jde pozdě na schůzku, neudělá, co měla, a očekává kritiku, tak si v hlavě připravuje spoustu velmi věrohodných argumentů – špatná doprava, ucpaná dálnice, kalamita, druhý šéf s něčím urgentně přišel, nešel internet, spojení se pokazilo, spadla síť….

Kritiku prostě nemáme rádi a většinou se ji bráníme.

Na kritiku je naše prvotní reakce obrana, „není to tak…, tak to nebylo…,“, „to ne já, to brácha.“ Už od dětství se to s námi nese, kdy rodičovské napomenutí, byť míněno velmi dobře, vyznívá jako něco, čemu je nutné se bránit.

Tedy výmluvy a omluvy jako, když jsme byli malí a bylo nutné vůči rodičům si zachovat tvář hodného dítěte, abychom nepřišli o náklonnost a lásku, kterou jsme tolik potřebovali k přežití. Je to v nás silně zakořeněné, ale v dospělosti bychom už nemuseli být tolik závislí na druhých, měli bychom se umět porovnat hlavně se sebou.

Umět přijmout kritiku, a nemít pocit, že nejsem k ničemu, umět ji „nechat plavat a nezabývat se jí“, vyrovnat se s kritikou, umět se nad ní zamyslet a případně se poučit, reagovat na ni konstruktivně, to je v naší společnosti ještě stále velké umění.

Asertivita nabízí postupy a techniky, které nám mohou pomoci se vymanit z té „dětské“ obrany a stát se dospělými.  Chci se s vámi podělit o některé z nich. A budu si přát, aby vám pomohly zvládnout právě ty nepříjemné situace, do kterých se můžeme dostávat.

OTEVŘENÉ DVEŘE:

Tato technika se nehodí na můj případ s článkem. Ale začneme tím.

Jsou kritiky, poznámky, které se nám nelíbí, dotknou se nás, ale zároveň cítíme, že za tím je něco víc, než jen konstruktivní upozornění. Může to být manipulace, škodolibost, vztek…  A my si musíme rychle uvědomit, že nám za to nestojí se jimi zabývat. Říkají nám ji lidé, kteří pro nás nejsou tak důležití nebo ta samotná věc není tak podstatná. Někdy si ti druzí potřebují jen „povolit ventil“, nebo si na někom „smlsnout“, a pak jsou otevřené dveře ta pravá taktika.

Uveďme si příklad:

Kolegyně, se kterou se nemáme moc rády, utrousila na můj nový účes poznámku
o extravaganci. Vím, že má vždycky poznámky a dělá ji radost, když se ostatní zlobí, nebo ji to vrací podobným způsobem. Ale ten den jsem neměla náladu, a tak jsem jí „otevřela dveře“, a ona se svou poznámkou proletěla, a najednou tu nebyl ten náraz, na který byla připravena a nebylo o čem dál mluvit…

Klidným hlasem, bez emocí jí odpovím:

• JA: „Může to tak vypadat,“ nebo „Rozumím tomu, že se ti to tak jeví“ nebo , …. „Některým lidem se to tak může zdát….
• ONA: „To se mi nezdá, je to extravagantní …“.
• JA: „Jo já chápu, že to tak můžeš vidět.“

POZOR! My neříkáme, že to tak je, ale že jí (té mé kolegyni) to tak může připadat. A to tak být může – respektuji její názor, ale nereaguji na podtext, že mne chce napadnout, manipulovat se mnou. Čeká, že naskočím na její poznámku další debatou nebo hádkou….

Důležitý je TÓN, ten TÓN… Tón hlasu dává našemu sdělení ten pravý význam. V tomto případě musí být klidný, žádná ironie, ale opravdový respekt k názoru. Ten názor nic nemění na mém názoru, na mém vkusu, není důvod se hájit ani hádat nebo přesvědčovat.

Pokračování článku 1.6.2021