Pod heslem „burn-out syndrome“ naleznete na Googlu 65 milionů výsledků (5. 9. 2018). Výzkumy potvrzují (Cohen et al. 2012), že chronický psychický pracovní stres je asociován s vyšším rizikem vzniku depresí, kardiovaskulárních chorob, diabetu, autoimunitních onemocnění a mnohých dalších. Vedle vážných fyzických problémů byly popsány i ekonomické dopady.

Syndrom vyhoření přináší snížení výkonu, chybování či pracovní neschopnost. Například v Nizozemí postihuje ročně 10-15 % pracující populace a v roce 2005 státní sociální úřad vyčíslil náklady na 1.7 bil. Euro. V Německu pak postihuje 8 % pracující populace a výskyt syndromu vyhoření se podle počtu pracovních neschopností mezi léty 2004-2011 zvýšil 14x.

Syndrom vyhoření poprvé popsal Herbert J. Freudenberger se zaměřením na pomáhající profese (hlavně medicínské obory a učitelství). Později se ukázalo, že se vyskytuje též v dalších zaměstnaneckých kategoriích i v business sféře. Mluví se o něm již od roku 1974, tedy přes čtyřicet let, ale přesto, mluví se o něm dost, nebo spíš dostatečně?

Jste-li HR pracovníci, máte efektivní preventivní program, abyste výše zmiňovanému jevu zabránili? Bavíte se s lidmi o tom? Jste-li zaměstnavatelé, přijali jste ve firmě spolehlivá opatření, abyste vyhoření u svých zaměstnanců předešli? A vůbec my všichni, děláme něco pro to, abychom nevyhořeli?

Je bohužel více než pravděpodobné, že odpovědí na předchozí otázky bylo u hodně lidí NE. Ano, sice už víme dost o závažnosti tohoto tématu, se zájmem čteme různé články, ale u mnoha lidí je to vlastně něco, co jde trochu mimo ně. V praxi totiž toto téma často zůstává tabu, případně se ochotně bagatalizuje.

Řekneme si, že až k syndromu vyhoření to nemůže dojít, že naši pracovníci jsou v pohodě, když se na nás chrlí práce, vezmeme si dovolenou a je to. Jen dokud se nestane něco opravdu vážného.

A právě v plíživosti a nenápadnosti tohoto syndromu tkví jeho největší nebezpečí. Je potřeba, abychom zcitlivěli svoje vnitřní radary a byli pozornější k varovným signálům, které nám mohou leccos napovědět. A stejně jako u všeho, čím dříve dojde k intervenci, tím menší jsou škody.

Varovné signály

Inkubační doba vyhoření je u každého rozdílná, závisí na mnoha faktorech – osobnostních předpokladech i vnějších okolnostech. Rozdílné projevy mají dokonce i muži versus ženy. Nicméně existuje pár základních společných signálů, které by nám měly v hlavě rozblikat červenou kontrolku STOP.

• nepřiměřené ambice – až nutkavá touha po sebeprosazení se a úspěchu, ze kterého je výhradně odvozovaná sebeúcta.
• urputná tvrdá práce – člověk pracuje více a tvrději, chce vše zvládnout sám, nikdo mu nemůže pomoci, protože se cítí nenahraditelný.
• revize hodnot – všechna energie je obětována práci, nezbývá jí na rodinu, přátelé, zájmy, potřeby druhých se stávají nedůležité.
• popření – neschopnost vidět realitu, zakrývání si očí před hrozícím nebezpečím, člověk se stává netolerantním, dochází k emočnímu otupění, častý je sarkasmus.
• stažení se – člověk omezuje sociální kontakty na minimum, může se dostat do izolace, osamocení. Jako forma úlevy se může vyskytnout abúzus návykových látek.
• depresivní stavy – pocity vyčerpanosti, ztráty smyslu a potěšení z práce, beznaděje, lhostejnosti ke všemu a všem.

V čem to vězí?

Příčiny syndromu vyhoření jsou vždy kombinací vnitřních i vnějších proměnných. Celkově vycházíme z konfliktu motivu a pocitu frustrace, které vycházejí z vysoké angažovanosti pracovníků následované velmi nízkou návratností.

Významné poznatky do konceptu vyhoření přinesla Freudenbergerova pokračovatelka, manželka známého amerického psychologa Philipa Zimbarda, Christina Maslachová. Věnovala se popisu situačních faktorů na pracovišti, které mohou predikovat vyšší riziko vyhoření u pracovníků. Jsou jimi:

• nadměrné množství práce;
• nespravedlivé poměry a praktiky v pracovním prostředí;
• nedostatek sociální podpory;
• malé kompetence v pracovním procesu;
• náplň práce není v souladu s osobnostními předpoklady;
• práce v prostředí konfliktů hodnot;
• nedostatečná odměna (ekonomická či psychosociální).

Vnitřní příčiny jsou v mnohém složitější a vzájemně propletenější. Závisí ale samozřejmě na vnitřním nastavení člověka, na jeho hodnotách, postojích, vztahu k sobě i druhým a práci s vlastními emocemi. Takový prototyp kandidáta na vyhoření by vypadal asi takto:

• Extrémně touží po sociálním uznání a silně očekává svůj grandiózní úspěch.
• Má idealistické až naivní představy a požadavky na fungování vztahů mezi lidmi a jasně danou představu o tom, jak by to mělo být.
• Odvozuje hodnotu vlastního Já od aktuálního výkonu – když se něco nepovedlo, znamená to, že jsem „nepovedený“ já.
• Klade důraz na malicherné detaily, není schopen nahlížet na problém z nadhledu a používat racionální úvahu.
• Přehání a zveličuje rizika, která mohou nastat, když se plány neuskuteční, má úzkostné domněnky, vytváří katastrofické scénáře.
• Žije v modu buď – anebo. Má černobílé vidění, nedokáže vidět alternativy řešení.

Co s tím můžeme jako HR dělat?

Když už teď umíme zachytit signály blížícího se problému a umíme také identifikovat možné příčiny, nabízí se otázka, co teď s tím? Jako HR pracovníci bychom měli být hybateli změny a propagátory různých opatření, které nám i našem pracovníkům pomohou. Nabízíme pár tipů, jak minimalizovat alespoň zmiňované vnější příčiny.

Tip 1: Ctěte work-life balance.
Tip 2: Edukujte své manažery a vedoucí pracovníky. Mluvte o tom.
Tip 3: Dávejte svým zaměstnancům větší pravomoci rozhodovat
Tip 4: Vytvořte nápomocné pracovní týmy.
Tip 5: Oceňujte pracovníky způsobem, který potřebují.
Tip 6: Podporujte aktivity s rodinou, přáteli, ale také sport a relaxaci.

Pečujme o sebe!

Syndrom vyhoření není radno podceňovat, může se týkat opravdu každého z nás. Nikdy bychom neměli zapomínat na dostatek spánku, včasné vymezení hranic a naslouchání signálům těla. Nebojme se o tomto tématu mluvit v kantýnách a kuloárech, sdílet svoje pocity a říci si o pomoc.

A vůbec nejlepší lék je neztrácet humor, nebrat se tak vážně a občas si ze sebe udělat srandu. Na závěr si vypůjčím radu skvělého psychiatra Radkina Honzáka: „Starejte se o sebe alespoň tak dobře jako o svého psa.“